středa 31. ledna 2018

K té naší kocovině


Tak nám zvolili Zemana
A bublina je zklamaná.
Jedni dělají to co předtím: sdílejí na Facebooku stále nové a nové informace o tom, co to jsou ONI za lidi, jiní jdou co sebe a přemýšlejí, že stále na NĚ ničemu nepomůže, a přemýšlejí, jak JIM pomoci.
Těm prvním bych rád vzkázal: radši se odhlašte. Facebook je zlo, a to nikoli proto, že by nám Zuck svou ziskuchtivostí chtěl ukrást duši, ale proto, že být na něm “politicky aktivní” není o moc jiné, než spolu se stejně smýšlejícími parťáky nadávat u piva v hospodě (tak jako to dělají ONI). Jedinej rozdíl je ten, že v hospodě člověk ví, kdo a zda ho poslouchá, na FB taky klidně může mluvit do prázdna (ostatně, kdoví kolik lidí si tohle přečte).
A těm, co chtějí pomáhat, radím “brzdi, šílenče” (tohle úsloví bylo v devadesátých letech populární v mé tehdejší bublině). Nechtěj zachraňovat cizí, když potřebuješ zachránit sebe, konkrétně svou utkvělou představu, že jsi lepší než ONI.
Já totiž tuším, jak chceš pomáhat: pořádat školení, zakládat neziskovky, možná uvažuješ o vstupu do politiky… Zkrátka chceš být “lepší”, přitom ale zůstat ve své zóně pohodlí. A hlavně neztratit svůj pocit nadřazenosti.
S největší pravděpodobností jsou problémy byť i jediného Zemanova voliče nad tvoje síly. Je totiž docela dobře možné, že sám před něčím podobným utíkáš.
Proto radši zústaň tam, kde jsi, a místo zbytečného spasitelství svou energii věnuj tomu, co zrovna děláš. A čekej.
Jestli chceš opravdu pomoci, “potřebný” se určitě najde. Nečekej ale, že tvá pomoc bude něco jako koupit si Nový Prostor a jít. Daleko spíš budeš od své “dobré vůle poimocí” po chvíli chtít někam hodně daleko utýct.
Pro začátek možná bude lepší zamyslet se nad tím, jestli to náhodou nejsme MY, kdo společnost rozdělují. Myslím nás SLUŠNÉ (podle vlastních představ o slušnosti).

pondělí 22. ledna 2018

Šup volit

Nedávno jeden můj známý založil na FB událost „V druhém kole volím Andreje”, s komentářem „Tak jako každý z nás.” Docela mě tím naštval.
To ale nechme být a začněme otázkou, zda je důležité, kdo bude prezidentem. A hned si odpovězme: ANO. 
Kromě běžně uváděných pravomocí, jako je jmenování premiéra, ústavních soudců či členů bankovní rady, může prezident, jak se ukázalo, mnoho věcí zablokovat tím, že nebude plnit své ústavní povinnosti, ať už jde podpisy zákonů, jmenování profesorů, nebo podpisy mezinárodních smluv. A donutit prezidenta jeho povinnosti plnit, jak se také ukázalo, víceméně nelze.
Dále si přiznejme, že naše motivace – myslím nás, kteří necheme Zemana – je negativní v tom smyslu, že nám ani tak nejde o to, aby prezidentem byl Jiří Drahoš, ale hlavně o to, aby jím nebyl Miloš Zeman. Nechci mluvit za všechny, ale odhaduji, že to tak má většina protizemanovců včetně mě nevyjímaje.
Takže to, co možná podsouváme opačnému táboru, to jest že Zemana volí ze strachu (o vlastní bezpečí), je hlavně náš případ, jen se obáváme o něco jiného: o svou svobodu.
Všem nám je jasné, že jsou strachy opačného tábora liché. Jak je to ale s naším strachem? Je oprávněný? A pokud ano, pomůže Drahošovo zvolení k tomu, aby se naše obavy nenaplnily?
Odpověď na první otázku je nasnadě, alespoň pokud autentické výroky našich politiků nejsou nafejkovány zednáři. 
S druhou otázkou je to složitější. Dá se totiž předpokládat, že pokud bude Jiří Drahoš zvolen prezidentem, bude postupovat “standardně slušné”, a víceméně automaticky jmenuje premiérem představitele nejsilnější strany, nebo strany, která přinese 101 hlasů, což se bez aktivní účasti ANO ve vládě asi neobejde. Babiš sice asi premiérem nebude – opakovaná kandidatura by i na jeho poměry byla přílišná chucpe (i když kdo ví) – tahat za nitky ale bude, v tom mu nezabrání ani sebelepší zákon proti střetu zájmů.
Takže můj známý má vlastně pravdu.
Pokud ovšem následně neřekne větu, která se nabízí (podotýkám že ji neřekl): Takže jít v druhém kole volit nemá smysl.
Což je ale nesmysl.
Pokud na tom, kdo bude prezidentem záleží (o čemž jsem vás doufám přesvědčil), pak je potřeba vybrat toho lepšího.
Babiše se příští prezident nejspíš jen tak nezbaví (a nezbavil by se ho ani Topolánek, kterého můj známý nejspíš v prvním kole volil), nicméně oligarchizaci společnosti může být kladen odpor větší nebo menší. A pokud funkční období příštího prezidenta neskončí z nějakých důvodů dříve, bude jmenovat premiéra vzešlého z příštích voleb, a to už může vše vypadat jinak (kéž by).
Nejít volit, protože „nechci mít s něčím takovým nic společného“, může na první pohled vypadat jako morální postoj, ale je to postoj dětský, protože vlastně říká: „Ne že bych se nechtěl rozhodovat, ale tohle rozhodování je na mě moc těžké, a tak radši rozhodněte za mě. Ještě bych něco zkazil. A příště mi předložte lehčí volbu.“
Jistě, člověk nemá dělat věci, které nemají smysl. A jít volit v situaci, kdy můj hlas je jeden z milionu a výsledek je nejistý, se může jevit nesmyslným. Pokud by ale takhle uvažovali všichni, volby rozhodnou menšiny, které morálně přemýšlet nepotřebují, protože jim je vše jasné.
Pokud se budeme chovat jako děti, budou za nás rozhodovat „rodiče“. To by tak úplně nevadilo, kdyby byl „tatíček“ moudrý. Pokud se ale „tatínek“ chová jako kluk, který si plete politiku s fotbalovým zápasem a gól do vlastní sítě považuje za spiknutí, nebo když „táta“ tvrdí, že je plný sil, ačkoli mu evidentně docházejí, výsledky budou přinejmenším nepředvídatelné.
Triviální myšlenky, že? Skoro se je stydím psát. Ale možná to je teď potřeba.


pátek 27. května 2016

Tak po delší době zase jeden překlad

Vajglík (Oguroček)

Hudba a ruský text: Juz Ališkovskij (známý spíše písní Tovaryš Stalin vy bolšoj učonyj)

Po dni v kolymský vánici venku
Jsme se do zóny vraceli zpět
A já uviděl vajglik měl na sobě rtěnku
To se vi, sebrat bežím ho hned

Střážnej křičí hned: stůj mebo střelím
Vzteklej pes rukáv vaťáku rve
Tak se vojáčku nezlob, že byl jsem tak smělý
Vždyť už za chvíli jsem u tebe

Babu neviděl jsem roky čtyři
Zato teď se štěstí usmálo
Ach můj vajgliku, snad tě to z Tučka 104
Větrem divokým k nám přiválo

I Kapalin co svou ženu zabil
I ten buzík co na fízla mák
Celou cestu do zóny jen šli a vzdychali
A nespouštěli z vajglíku zrak

S kým si děvko teď do očí čumíš
Komu cigáro připálit dáš
Pro chlast ani tu letenku koupit neumíš
Z vejšky na mě se nepodíváš

Kolik flámů jsem svolat ti doved
Kolik koňaku prohýřil jsem
K opití na tvý cigárko stačil mi pohled
Na konci se zlatým obojkem

Nakonec vaglik prohrál jsem v kartách
I když víc než tisíc rublů stál
Za to že zase za kratší konec jsem zatáh
Může po dámě srdcové žal

Prohrál jsem taky šaty a menáž
Cukr, celou zbylou svobodu
Teď si nadávám, hlupáku, vždyť ani nemáš
Kam a v čem zajít po rozchodu

Byl to vajglík, co nešel mi k duhu
Ale já nikoho neviním
Ostatně u pánů z vlivných lágrových kruhů
Vážnost získal jsem svým bohémstvím

Šel jsem do díry, šel jsem tam bosý
Tichý, pokorný srdcem jsem byl
Deset dlouhých dnů kapkami krve jsem rosil
Konce cigár co jsem ubalil

Venku rozházel jsi ty prevíte
Tisice za dam nádherných třpyt
To zas jo, pane dozorče, jen nemusíte
Rukavičkou mě po puse bít

Za neocenitelnou pomoc s lágrovým slangem patří mé díky Radce Rubilině

neděle 15. listopadu 2015

Hry, které lidé hrají.

Už dlouho se mi nestalo, aby mně nějaká knížka zaujala z hlediska odborného i osobního a abych se při ní dokonce i pobavil. Dílem, kterému se všechno toto podařilo, padesát let (!) stará kniha Erica Berna Games People Play (česky vyšlo před čtyřmi roky pod názvem Jak si lidé hrají – lze zakoupit v Portálu, trochu se tu ale obávám o zachování brilantní břitkosti původního textu).

Ústředním pojmem knihy je hra. Nikoli dětská hra ani ta, kterou studuje teorie her, ale hra ve smyslu transakční analýzy, která, na rozdíl od té herně-teoretické, směřuje k cíli, který je sice předpověditelný, ale nezamýšlený. Jinými slovy, na věcné úrovni se hraje o něco jiného než na úrovni psychologické (pocitové, chcete-li). V souladu s transakčně-analytickými zvyklostmi budeme dále takovouto hru psát s velkým písmenem za začátku.

Na začátek uveďme příklad: zeptá-li se atraktivní mladá dáma na plese mladého pána, zda se s ní nechce projít. první věc, o které dotyčný začne přemýšlet, jistě nebude trasa procházky. Asi však bude velmi překvapen (v případě, že nejde o zkušeného Hráče), když se dotyčná po jeho prvním nesmělém pokusu o letmý dotek pohoršeně odtáhne a vmete mu do tváře, že, jakkoli jí byl zezačátku sympatický, opět se přesvědčila, že jsou všichni muži stejní.

Z hlediska transakční analýzy oba hráli Hru: on tu s názvem „nakopni mě“, ona tu, kterou Berne nazývá „rapo prvního stupně“.

Jinou Hru, nazvanou Šlemiel, Berne popisuje takto:

Šlemielově oběti, která by se dala popsat jako „dobře naložený chlapík“, se hovorově říká Šlemazl. Hra má následuící typické tahy

1B. [1 jako první tah, B jako bílá barva Šlemazlových hypotetických figurek,  pozn.překl.]. Bílý rozlije svůj koktejl přímo na hostitelčinu večerní róbu.

1Č. Černý (hostitel) se rozčílí, ale cítí (často jen nejasně), že kdyby to dal najevo, Bílý by vyhrál. Černý se proto raději ovládne, což mu dá iluzi, že vyhrál on.

2B. Bílý řekne: ‘Promiňte.’

2Č. Černý potichu nebo nahlas Bílému odpustí, čímž posílí svou iluzi, že vyhrává.

3B. Bílý nyní přistoupí k dalšímu ničení Černého majetku. Rozbíjí věci, rozlévá tekutiny a provádí různé další formy destrukce. Tím, že postupně zapálí ubrus cigaretou, protrhne nohou židle krajkovou záclonu a vylije omáčku na koberec, dostává se jeho [vnitřní] Dítě do čím dál tím větší euforie - tato destrukce ho nesmírně těší, zvlášť když je mu prominuta. Černého pak naprotitomu může těšit to, jak okázale trpí tím, že se musel kontrolovat. Oba tedy mají z této nešťastné situace svůj zisk, Černý proto nejspíš nebude nijak usilovat o to, aby jeho přátelství s Bílým skončilo.


Berne v knize popisuje desítky dalších Her a jejich variací, jeho následovníci však přišli na to, že všechny mají společnou strukturu, vyznačující se nečekaným a většinou nechtěným zvratm v rolích. Tomu, co hráči po zvratu zažívají (cítí), se říká výnos: u mladíka z našeho prvního případu je to ospravedlnění (ač to zní divně, je tomu tak: ze strany dívky cítí nespravedlnost, tzn. myslí si, že je v právu), u jeho partnerky je to možnost vyjádřit vlastní hněv, u Šlemiela zmíněné odpuštění, Šlemazlův výnos je podobný mladíkovu.

Hry můžou mít různý stupeň od celkem nevinného (pár z našeho příkladu se asi už nikdy neuvidí a mladík bude příště obezřetnější), až po fatální, který, slovy samotného Berna, končí "u soudu nebo v márnici". Některé Hry trvají jen pár minut, některé jsou celoživotní, jako třeba ta, kterou hrál tyranský rodič, kterého jeho děti na stáří umístily do té nejhorší eldéenky.

Snad každý z nás se někdy stal „obětí“ nějaké Hry. A asi málokdo má Hry rád. Berne je však nemilosrdný, když tvrdí, že se každý Hra děje s podvědomým souhlasem obou stran (nikdo přece nemůže druhého přinutit, aby se určitým způsobem cítil), a to proto, abychom jimi nahradili to, po čem toužíme, ale jsme přesvědčeni, že nemůžeme mít: skutečnou intimitu (Bernovi pokračovatelé tvrdí, že účelem hry je vždy přístup k některé potlačené části vlastní osobnosti).

Berne byl bezesporu génius, byť, jak jeho následovníci většinou nezapomenou zdůraznit, osobně nešťastný člověk. I když v knize nabízí způsob, jak se s Hrami vypořádat – pro téměř každou z nich formuluje takzvanou antitezi, tj. způsob, jak Hru eliminovat (v případě Šlemiela je to říct Bílému „Nikdo ti nemůže zabránit zkazit mé ženě večer, zničit nábytek a koberec, ale prosím neříkej, že tě to mrzí.“), vkrádá se však otázka, proč se sám dvakrát rozvedl a zemřel v šedesáti na selhání srdce.

Do Bernova skutečného soukromí pochopitelně nikdo nevidí, mě ale na téma Hrát či Nehrát napadá následující: vzhledem k tomu, že nás naše Hry vlastně přivádějí k sobě samým, proč bychom se měli zarputile snažit je ze svého života, často za nemalých investic, vymýtit a pak se ke svým pocitům za dalších nemalých investic pracně dostávat u psychoterapeuta, se kterým ostatně stejně nejspíš budeme provozovat Hru zvanou Psychiatrie? Nebylo by lepší si říct: nevím, proč jsem se opět vmanévroval do stejné léčky, ale chtě nechtě musím uznat, že i to, to co teď zažívám, jsem já? Neměl jsem si náhodou to, co teď cítím, přiznat dřív? Není to, že se teď cítím trapně, způsobeno jen a jen tím, že si někde v koutku připadám trapný? Neměl bych svůj neúspěch brát jako znamení, že jsem šel směrem, kterým jsem vlastně nechtěl jít? Uvažovat tímto způsobem se sice člověku nechce, zvláště když jsou „výnosové" pocity „oprávněné“, podle mě je to však jediný způsob, jak z Hraní vyjít se ctí.

A co mají Bernovy hry tohle společného s mou odborností, kterou je matematické modelování v ekonomii? Řekl bych, že více, než si myslíte. Mnoho ekonomů se dnes zabývá „neracionálním“ chováním, například proč někteří lidé řídí své finance způsobem, který spěje k neodvratnému krachu. V kontextu Bernovy teorie by se vysvětlení našlo, viz například Hra Dlužník.

pondělí 5. srpna 2013

Je tomu asi rok, co mi bez varování zrušili blog na bloguje.cz, a ačkoli jsem většinu příspěvků neměl offline, a tyto jsou tedy definitivně ztraceny, příliš toho nelituju. Všechno se mění, i člověk, a to, co se napsalo před rokem dvěma už mu připadá trapné.... Ne, že bych teď měl nějakou zvlášní potřebu něco sdělovat, ale přece jen... Vítejte tedy na cyberklezmer.blogspot.com!